je to jenom pocit, v těch dnech, kdy se tvary mění, ožívají, spolu s dravým tokem horké krve v žilách, v tom napětí, co se žene tělem, v té bolesti, co je v hrudi, a v každém maličkém poodkrytí toho, co bylo tajné… nikdy v pozdějším věku už to nebude takové… nikdy to se to nezopakuje a přeci v každém z nás ten pocit zůstává a je a i když nelze vyvolat, tak si ho pamatujeme a zastřeně vybavíme…

hluk, atmosféra, skandování a kulatý míč, je to hra, je to tým, a je to sport… a je to o tom, že se člověk odpoutá, že se člověk dívá pohlcený tím, co se děje právě teď, co odebírá starosti, co právě vymazalo chvíle pocitů kdesi jinde – smutku, štěstí, bolestí a krásy – to jediné a pravé je tady a teď v tom hluku bouřícího stadionu, když se míč točí ve světle reflektorů…

nejsou to levandulová pole, ani červené víno v keramických pohárech, západ slunce na zdech Luberonu, nic z toho to není, není to ani vůně moře, rozpálený vzduch… tohle je něco v nás, v našich duších a srdcích, kus historie, úlomky pocitů, hrdost králů a pracovitost zemědělců a všechno to, co se prohnalo a prošlo touhle krajinou… zajímavé na tom je, že se to nedá vyfotografovat… to chce samotu a klid a přivřené oči a ticho a v keramickém poháru červené víno, a sedět vedle levandulového pole, cítit vůni moře… pak to teprve člověkem prostoupí…

přijdete k jezeru a náhle víte, že se něco stane… je modrá obloha… mraky… letní vánek… pak se udělají vlny na hladině… a náhle ucítíte tu vůni… uslyšíte dech… a máte právě deset minut do poznání…

každý den každý z nás vypouští do světa úlomky a kapky zla… a ne vždy za to mohou krásné ženy… a Pandora křičí, ale my si jí nevšímáme, nedáme na její varování, na to, čím si sama prošla… musíme tím projít i my sami… s nadějí až na samém dně…

je úplně jedno, který je to den, zda je to noc, v kolika letech, všechno je to jedno – první den je první den, ať se jedná o cokoli… je to všechno, co je poprvé… je to ten pocit, že je to poprvé…

žádné drama, nic mimořádného, smrt není nějaká dáma s kosou… je to okamžik, co čeká každého z nás… a příčin zániku každé bytosti je tolik: jsou rozmanité – trpké, cynické, komické, čekané i nečekané… ale vždy konečné… a smutní jsou ti, co to teprve čeká…

náš svět je kouzelný tím, že jsme si podobní, a přesto jsme každý jiný, situace se opakují, a přesto jsou rozdílné, každý z nás byl počat, stejně, a přece to u každého proběhlo jinak a stejné je to se smrtí… naše prožitky jsou velmi podobné a přeci to má každý a každá jinak…

emoce, city, vášně… prožívání… nevím jaké kdo má zobrazení toho nejsilnějšího uvnitř sebe, když to nastane – možná takhle, možná jinak, nebo bude tenhle obraz jenom inspirací jak vnímat naplnění svých roztoužení…

tři básníci sedící v různých hospodách, na jiných místech, v jiných zemích, v jiném čase… sdílí společný osud probdělých nocí a nedospánků, burácivého nitra, které své pocity nezadržitelně v metaforách dere ven… sklenice, tma, řádky – společnice samotářů v temných zakoutích…

když si představím tolik lidskosti, člověčenství společně s neklidem a depresivním pohledem vstříc smrti, s tím, jak Antoine de Saint-Exupéry svým létáním unikal zemi a sám sobě, jako by záměrně vyhledával riziko, musel jsem namalovat tenhle obraz… za tu hloubku, se kterou do nás, lidí, viděl…

dostat se z klece, kterou doba, společnost i vlastní osobnost kolem člověka staví, to chce odvahu, stejně jako naplnění ideálů a najít cestu, kde je srdce osvobozené a nikdy neustat ve chvatu a spěchu jít za tím cílem, to je práce a dílo spisovatele Jaroslava Foglara… tím hlavním podtextem jeho přínosu bylo pedagogické působení na mnoho generací dospívající mládeže tak, aby z nich byli slušní a odpovědní občané… čelit překážkám, nacházet cestu a dostávat se neúnavně z klece – to je poselství a to je tento obraz…

introvertní zarputilost a skromnost propojená s furiantstvím pramenícím z umu a potřeby tvořit – to je inspirace Vladimírem Boudníkem, schopnost vidět v trhlinách i skvrnách celý vesmír, to je naladění do stejného akordu…

na počátku byla myšlenka, jak rozdílné je vnímání sexuality muži a ženami z hlediska nenaplnění – pro muže je to pud a hlavní hnací motor, ale pro ženy je mnohem těžší vzdát se, kromě potěšení, také naplnění podstaty ženství – mateřství… ten rozdíl, ale také více úrovní personifikovaných skrze řecké bohyně, to je napětí v minimálním použití barev…

obraz početí andělů je zamyšlení nad reverzí apokalypsy, tak jak ji popisuje evangelista Jan – je to nápad počátku, je to idea, je to stvoření, kotlík ve kterém se to uvařilo…

představy singularity při velkém třesku nebo uvnitř černé díry, překonání hranic myšlení je pro mne výronem fyzikálních rovnic – ohňostrojem osvícení – a tak vznikl tento obraz…