tři básníci sedící v různých hospodách, na jiných místech, v jiných zemích, v jiném čase… sdílí společný osud probdělých nocí a nedospánků, burácivého nitra, které své pocity nezadržitelně v metaforách dere ven… sklenice, tma, řádky – společnice samotářů v temných zakoutích…

když si představím tolik lidskosti, člověčenství společně s neklidem a depresivním pohledem vstříc smrti, s tím, jak Antoine de Saint-Exupéry svým létáním unikal zemi a sám sobě, jako by záměrně vyhledával riziko, musel jsem namalovat tenhle obraz… za tu hloubku, se kterou do nás, lidí, viděl…

dostat se z klece, kterou doba, společnost i vlastní osobnost kolem člověka staví, to chce odvahu, stejně jako naplnění ideálů a najít cestu, kde je srdce osvobozené a nikdy neustat ve chvatu a spěchu jít za tím cílem, to je práce a dílo spisovatele Jaroslava Foglara… tím hlavním podtextem jeho přínosu bylo pedagogické působení na mnoho generací dospívající mládeže tak, aby z nich byli slušní a odpovědní občané… čelit překážkám, nacházet cestu a dostávat se neúnavně z klece – to je poselství a to je tento obraz…

introvertní zarputilost a skromnost propojená s furiantstvím pramenícím z umu a potřeby tvořit – to je inspirace Vladimírem Boudníkem, schopnost vidět v trhlinách i skvrnách celý vesmír, to je naladění do stejného akordu…

na počátku byla myšlenka, jak rozdílné je vnímání sexuality muži a ženami z hlediska nenaplnění – pro muže je to pud a hlavní hnací motor, ale pro ženy je mnohem těžší vzdát se, kromě potěšení, také naplnění podstaty ženství – mateřství… ten rozdíl, ale také více úrovní personifikovaných skrze řecké bohyně, to je napětí v minimálním použití barev…