hluk, atmosféra, skandování a kulatý míč, je to hra, je to tým, a je to sport… a je to o tom, že se člověk odpoutá, že se člověk dívá pohlcený tím, co se děje právě teď, co odebírá starosti, co právě vymazalo chvíle pocitů kdesi jinde – smutku, štěstí, bolestí a krásy – to jediné a pravé je tady a teď v tom hluku bouřícího stadionu, když se míč točí ve světle reflektorů…

nejsou to levandulová pole, ani červené víno v keramických pohárech, západ slunce na zdech Luberonu, nic z toho to není, není to ani vůně moře, rozpálený vzduch… tohle je něco v nás, v našich duších a srdcích, kus historie, úlomky pocitů, hrdost králů a pracovitost zemědělců a všechno to, co se prohnalo a prošlo touhle krajinou… zajímavé na tom je, že se to nedá vyfotografovat… to chce samotu a klid a přivřené oči a ticho a v keramickém poháru červené víno, a sedět vedle levandulového pole, cítit vůni moře… pak to teprve člověkem prostoupí…

přijdete k jezeru a náhle víte, že se něco stane… je modrá obloha… mraky… letní vánek… pak se udělají vlny na hladině… a náhle ucítíte tu vůni… uslyšíte dech… a máte právě deset minut do poznání…

každý den každý z nás vypouští do světa úlomky a kapky zla… a ne vždy za to mohou krásné ženy… a Pandora křičí, ale my si jí nevšímáme, nedáme na její varování, na to, čím si sama prošla… musíme tím projít i my sami… s nadějí až na samém dně…

je úplně jedno, který je to den, zda je to noc, v kolika letech, všechno je to jedno – první den je první den, ať se jedná o cokoli… je to všechno, co je poprvé… je to ten pocit, že je to poprvé…

žádné drama, nic mimořádného, smrt není nějaká dáma s kosou… je to okamžik, co čeká každého z nás… a příčin zániku každé bytosti je tolik: jsou rozmanité – trpké, cynické, komické, čekané i nečekané… ale vždy konečné… a smutní jsou ti, co to teprve čeká…